Наменклатура дыпламатычных агентаў як крыніца па гісторыі англiйскага дыпламатычнага корпусу Генрыха VII
Ключавыя словы:
Англія, Генрых VII, дыпламатыя, амбасадар, пракуратар, ambaxiatorАнатацыя
Прадстаўлены вынікі аналізу выкарыстання дыпламатычнай наменклатуры ў перыяд праўлення Генрыха VII. Вылучаны 12 тэрмінаў для пазначэння англійскіх амбасадараў, пры гэтым адзначаны пяць тэрмінаў, якія выкарыстоўваліся найболей часта. Адзначаецца, што дыпламатычная наменклатура была ўпарадкавана слаба, тэрміналогія не адлюстроўвала функцыянальныя абавязкі асоб, якія накіроўваліся ў місіі. Выключэннем з’яўляліся місіі па атрыманні грашовых выплат па дагаворы з Францыяй. Працэс уніфікацыі дыпламатычнай наменклатуры знайшоў адлюстраванне ў выкарыстанні ўстойлівых формул у тэкстах пасольскіх даверанасцей. На падставе аналізу дыпламатычнай наменклатуры зроблена выснова аб тым, што на мяжы XV–XVI стст. іерархія паслоў не сфарміравалася.
Бібліяграфічныя спасылкі
- Fedele D. Naissance de la diplomatie moderne (XIIIe–XVIIe siècles). L’ambassadeaur au croisement du droit, de l’éthique et de la politique. Baden-Baden: Nomos Verlag; 2017. 846 p.
- Hamilton K, Langhorne R. Practice of diplomacy. Its evolution, theory and administration. 2nd edition. London: Routledge; 2011. 328 p.
- Mazarchuk DV. Diplomatic nomenclature and ranks during the Early Modern period: historiography and research perspectives. Journal of International Law and International Relations. 2021;4:47–51. Russian.
- Giry-Deloison C. La naissance de la diplomatie moderne en France et en Angleterre au dèbut du XVIe siècle (1475–1520). Nouvelle revue du seizieme siècle. 1987;5:41–58.
- Rymer T, editor. Foedera, conventiones, literæ, et cujuscunque generis acta publica, inter reges Angliæ et alios quosvis imperatores, reges, pontifices, principes, vel communitates… Volume 5.4. 3 édition. Hagae: Apud Johannem Neaulme; 1741. 269 p.
- Hardy ThD, editor. Syllabus (in English) of the documents relating to England and other kingdoms contained in the collection known as «Rymer’s Foedera». Volume 2. 1377–1654. London: Longman and Co; 1873. 915 p.
- Queller DE. The office of ambassador in the Middle Ages. Princeton: Princeton University Press; 1967. 251 p.
- Giry-Deloison C. Le personnel diplomatique au debut du XVIe siecle. L’exemple des relations franco-anglaises de l’avenement de Henry VII au camp du drap d’or (1485–1520). Journal des Savants. 1987;3-4:205–253.
- Chaplais P. English diplomatic practice in the Middle Ages. London: Palgrave; 2003. 277 p.
- Niermeyer JF. Mediae latinitatis lexicon minus. Leiden: Brill; 1976. 1138 p.
- Mattingly G. Renaissance diplomacy. New York: Dover Publications; 1988. 284 p.
- Maulde La Clavière de RAM. La Diplomatie au temps de Machiavel. Volume 1. Paris: Ernest Leroux; 1892. 465 p.
- Queller DE. Thirteenth century diplomatic envoys: nuncio and procuratores. Speculum. 1960;35:196–213.
- Cuttino GP. English Diplomatic Administration 1259–1339. Oxford: Clarendon press; 1940. 280 p.
- Mattingly G. The first resident embassies: Medieval Italian origins of modern diplomacy. Speculum. 1937;12:423–439.
- Ganshof FL. Merowingisches Gesandtschaftswesen. In: Bader KS, compiler. Aus Geschichte und Landeskunde. Forschungen und Darstellungen. Franz Steinbach zum 65. Geburtstag gewidmet von seinen Freunden und Schülern. Bonn: Röhrscheid Verlag; 1960. S. 166–183.
- Bombi B. Anglo-Papal relations in the early fourteenth century. A study in Medieval diplomacy. Oxford: Oxford University Press; 2019. 288 p.
Downloads
Апублікавана
Выпуск
Раздзел
License
Аўтары, якія публікуюцца ў гэтым часопісе, пагаджаюцца з наступным:
1. Аўтары захоўваюць за сабой аўтарскія правы на работу і перадаюць часопісу права першай публікацыі работы на ўмовах ліцэнзіі Creative Commons Attribution-NonCommercial. 4.0 International (CC BY-NC 4.0).
2. Аўтары захоўваюць права заключаць асобныя кантрактныя дамоўленасці, звязаныя з неэксклюзіўным распаўсюджаннем версіі работы ў апублікаваным тут выглядзе (напрыклад, размяшчэнне яе ў інстытуцкім сховішчы, публікацыя ў кнізе) са спасылкай на яе арыгінальную публікацыю ў гэтым часопісе.
3. Аўтары маюць права размяшчаць сваю работу ў інтэрнэце (напрыклад, у інстытуцкім сховішчы або на персанальным сайце) да і ў час працэсу разгляду яе гэтым часопісам, паколькі гэта можа прывесці да прадуктыўнага абмеркавання і большай колькасці спасылак на дадзеную работу. (Гл. The Effect of Open Access).














